Očima Daniela Krejbicha:
"Kocovina, úžas, láska. Třeba ne, jak běžně chápáno a v tomto pořadí. Také vytržení, zadostiučinění, naděje, závan nesmrtelnosti a splín. A dosud nevstřebaný dotek vyšší víry v sebe sama, aneb ovinutí lehkým závojem nadpřirozena.
První kocovina přichází v Atlantě, kde při putování nekonečnými chodbami letiště si bouřlivá rozlučka s Prahou vybírá svoji daň. Ta druhá přichází po více než měsíci ve vzduchu nad Ruzyní – sníh ještě nezmizel, a to je půlka března.
Úžas střídá úžas. Po překonání pětitisícové hranice nad mořem s ledovcem Cotopaxi na dotek. Potápění na Galapágách s rejnokem pod břichem a lachtanem nad hlavou.
Tam přichází i první splín – co tu lidé jako druh, sakra dělají?§! Pak New York. Už cestou metrem vidím souboj Nia z Matrixu a z filmových sekvencí nevyjdu po čtyři dny.
Mezi tím vším chystám výstavu, svoji dosud největší, v muzeu architektury Ekvádoru. Užívám pobytu v nejlepších hotelích a palácích a stěží stíhám vstřebat nová, právě vznikající skvělá díla kolegů a jejich zážitky z výletů. Výlety si vynahrazuji dvoudenní jízdou po nádherách země dobře vybraných Marií José. A s ní. S krásnou ředitelkou zmíněného muzea, které mimo jiné vděčím za to, že jsem malým obyčejným autem vyjel cesty, kam bych si netroufal s jeepem, přežil šílený úžeh pod vrcholem El Corazón, kde jsou mraky snad živé a do zad pálí pohledy tisíců očí bytostí dávných kultur.
Zbývá závan nesmrtelnosti. Ten přichází po sedmi měsících. Procházím v Tate Modern Gallery výstavu Paula Gaughina se slečnou Mimi, které vděčím přinejmenším za to, že dala vybuchnout mojí touze po malování, přičemž najednou říká, jak je milé, když ti lidé si na místě zkouší malovat co on. A já odpovídám, že to v muzeu v Quitu dělali někteří s mými obrazy také…
Za všechny tyto zážitky jsem pak vděčný odvážným z Galerie La Femme. Monice a Mirkovi Lipinovým. "
Děkuju, Daniel
