JAN HENDRYCH a FRANTIŠEK HODONSKÝ | 1.3. – 18.3.2018

 

V Galerii La Femme se v jednom výstavním termínu sešli dva význační členové Umělecké besedy, členové jaksepatří zasloužilí, neboť již po dlouhá desetiletí rozvíjejí svůj soustředěný umělecký program a – coby profesoři výtvarných škol – jím ovlivňují studenty několika generací.

 

Tvorba sochaře Jana Hendrycha se dnes již stala obsahem hned několika „dějinných kapitol“ plastického figurativního pojetí, a to jak ve smyslu odkazu a ohlasu evropských avantgard, tak širšího historického pojetí dějin evropské plastiky od jejích archaických a antických východisek.

A možná ještě hlouběji proti proudu času, tam, kde se v lidském myšlení a cítění rodil prvotní ideál figurálního a figurativního tvaru. Hendrych jako by silou své osobnosti dokázal vhlédnout do myšlenkového zanícení epochy, v níž bylo dílo formováno zároveň tvaroslovnou vůlí bohy inspirovaného tvůrce, tak i faktory přírodními. A to v jejich působení apriorním, materiálovém, i aposteriorním, skrze pozdější destrukci artefaktu, zapříčiněnou časem, nadlidskými i ne-lidskými silami, vytvářejícími z idealizovaných a ideálních tvarů tvary torzální, paradoxně rovněž ideální, ovšem z pohledu tehdy ještě vzdálené budoucnosti. Ale to už se přenášíme do časů, které dokázaly a uměly takovouto „druhotnou nehotovost“ ocenit, tedy do dob renesance a možná ještě spíše manýrismu, pracujícího s estetickými transformacemi, přemáhajícími formu a bojujícími s ní v osobnostním, často nerozhodném zápase.

Těžištěm tohoto manýristicko-modernistického, tedy i „novofigurativního“ Hendrychova pojetí již není ilustrace předobrazů skutečnosti, jejích daností a sil, ale jejich vstup do samotného „těla plastiky“. V soše samotné je tak implicitně i viditelně přítomna žitá skutečnost, výjev a děj, avšak ne již coby zástupné symboly příběhů mytologických a historických; spíše zde nacházíme záznam vnitřního sváru sil vznikající formy. Hendrych je v tomto smyslu neúnavným bojovníkem s formou, již však neznásilňuje vnucováním již hotové autorské představy; spíše tematizuje samotnou vůli hmoty, vystavené vnitřním svárům, tektonickým pohybům a pnutím, vlastní živelnosti a plastické tekutosti. Jakkoli je tato volnost ponechaná formě zdánlivě v rozporu se zřetelnou tektonikou jeho soch, s uměřeností danou důsledným uplatňováním antického řádu (projevujícího se „tělesným výrazem“ kontrapostu a svalového napětí), Hendrych dokáže podmínit jedno druhým. Není psychologem svých postav, doménou jeho tvarosloví je groteskně pojatá skutečnost těla, která se – zvláště vidíme-li vícero jeho soch pospolu – stává nikoli duševní či duchovní, ale vskutku „plastickou řečí“ samotné tělesnosti. 

  

Malíř František Hodonský by vlastně mohl již jen rozvíjet nalezené malířské formy, v jejichž tvarové svébytnosti a koloristickém bohatství dosáhl nezpochybnitelné a nezaměnitelné pozice na české výtvarné scéně. Mohl by výhradně a zajisté invenčně rozvíjet onen generační model krajinné abstrakce, jenž spoluvytvářel od sedmdesátých a osmdesátých let, leč jeho dlouholeté pedagogické působení zjevně vybudilo schopnost tvůrčí zpětné vazby, projevující se nepřestajným ohledáváním možností, jež nalezené formy naplní a unesou, a jimiž je překračováno jejich původní, ryze krajinářské východisko. Ukazuje a vyjevuje se tak, že – v picassovském smyslu – obsáhnou až nečekaně širokou oblast námětovou i to, že Hodonského tvarosloví lze vztáhnout na nejrozmanitější významové oblasti světa předmětného i nepředmětného. Takto se důsledná, rozmyslná práce s tvarem, jeho zároveň kompozičním i objemovým začleněním do prostoru obrazu a hlavně s jeho znakově univerzalistickou výtvarnou řečí stává poznávacím znamením, tematickým i výrazovým fundamentem Hodonského obrazu, jenž odkazuje ke světu přírodních a obecně tvořivých sil zároveň. Nejde už jenom o jedinečnost, přínosnost malířovy tvorby, jako spíše o nadosobní příklad, doklad a odůvodnění síly výrazových možností, ba samotného smyslu abstraktního výtvarného projevu. To, co se takto vyjevuje, znamená nejen zvláštní způsob výrazu hmotné či nehmotné skutečnosti, je dokonce její koexistencí, komplementárním pendantem zjevného světa, jeho ohlasem a dovozením, uměleckým zpředmětněním jeho znakových, v metafyzickém smyslu tedy ideálních forem...

Jaroslav Vanča