Krasoplavec Tomáš Chmelař : Voda je mým osudem
"Většina populace přichází do styku s vodou v několika základních fázích. Netečnost, potřeba, tolerance, ale co osudová láska?
Jako batole jsem pravděpodobně vodu příliš nevnímal, neb základní potřeby včetně hygienických na mně vykonávali rodiče. V dětském věku jsem se přes vynucenou hygienu naučil vodu nenávidět, coby cestu vedoucí k mé čistotě přes mou vyslovenou nelibost a nespokojenost. Myslím, že jsem nebyl ničím výjimečný. V dospívání jsem se smířil s tím, že voda je prostředek nutné očisty těla, a v jinošství jsem zjistil, že voda je součástí chutných tekutin. Pamětliv citátu z povídek pánů Šimka a Grossmana „voda je i v rumu“ jsem přešel plynule k Jaroslavu Haškovi a jeho polnímu kurátu Otto Katovi „To není pucflek, to je kráva. Ta pije taky jenom vodu a bučí jako vůl.“ No, a aby mi snad život ukázal zač je toho loket, stal jsem se hasičem a voda mi byla živobytím. Tady to vypadá jako by můj příběh mohl skončit. Nekončí však. Naštěstí jsem poznal ženy dříve než rum a vodu dříve jak víno a to mne svedlo dohromady s partou výjimečných nadšenců, se kterými jsme přes lásku k vodě a ženám založili první klub českých krasoplavců – tedy opozit a nebo lépe řečeno třešničku na dortu zvaném aquabely. První reakce okolí byly rozdílné. Syn se rovnou zeptal, zda nepatřím do výrazné populační menšiny, kolegové mne podezírali z exhibicionismu, plavecký svaz za duševně chorého a mí krasoplavečtí kolegové za kamaráda. V roce 1998 jsme začali trénovat a v roce 2000 jsme zvedli mediální kampaň za rovnoprávnost. Mohou-li ženy býti traktoristkami, pilotkami a hornicemi, mohou být přeci muži aquabelami. S touto myšlenkou jsme sedli do letadla a odjeli na letní olympiádu do Sydney. Ani ve snu se nám nezdálo, jaké nadšení vzbudíme u Australanů, kteří vodu milují. Poskytli nám tréninkový bazén s tím, že oni se také snaží do programu olympiády dostat své národní sporty a nedaří se, tak nám tedy pomohou. No a my jsme opravdu na olympiádě předvedli exhibici v rámci doprovodných programů. Nejen, že o nás napsaly místní noviny, ale celoplošná televize nás dávala celé dopoledne a to z nás udělalo vodní celebrity, o kterých se psalo více jak o vítězích jednotlivých disciplín – slovem Vám nelžu. Po této nádherné vlně úspěchu se nám ozvali Švédové, že zakládají klub a na další olympiádě se uvidí. A měli pravdu. V Aténách jsme již plavali se Švédy a v roce 2005 jsme uspořádali první mistrovství v mužském synchronizovaném plavání. Přesto, že myšlenkou jsme byli první, v týmech jsme skončili druzí. Francouzi, byli opravdu lepší, ale porazili jsme jak Holanďany, tak i šlachovité Švédy. A tak dále trénujeme, připravujeme se na olympiádu v Pekingu, zatím co naše vousaté brady zvedají vlnky v bazénu, naše oči spočívají na ladných křivkách krásných aquabel a já nemohu než říci, že přes osudovou lásku k vodě a obdiv ke kráse žen, se mi splnil životní sen a podařilo se mi mé dva životní koníčky spojit dohromady."
text publikovaný v katalogu Domácí a obrazy z cest 2003 -2008
