Čtvrtá cesta tedy směřovala do Jižní Francie a to konkrétně do malebné vesnice Canet v Údolí řeky Herault v Languedoc-Roussillon. Naši výpravu tvořilo šest výtvarníků a dva muzikanti – Céline a Jirka, českofrancouzský pár z Kopřivnice, který symbolizoval propojení česko-francouzských vztahů v rámci tohoto projektu. Útočiště jsme našli v Centre Nyama, kulturním centru, které vede choreografka a tanečnice Nizoucha a její druh bubeník, zpěvák a herec Patrick Tomas. Oběma bychom chtěli touto cestou velmi poděkovat za jejich vřelé přijetí a pozitivní energii.
Dalo by se hodiny povídat o úchvatné krajině údolí řeky Herault a stejně by se nevystihlo její kouzlo. Možná jen velmi dobrý básník by to dokázal. Ta různorodá paysage dostala každého z nás, i ty, kteří viděli kus světa: Jezero s červenými dezertickými písky kolem, pár kilometrů odsud zase pískovcové dolomity žlutooranžové barvy, kaňon azurové řeky Hérault obkloponé bílými strmými skalisky a divoké kaskády které volaly po tom, aby se v nich člověk osvěžil. Jedno místo tam bylo zvlášť povedené: skalní převis porostlý kapradím ze kterého tekla voda a padala asi osm metrů dolů. Člověk tak mohl doplavat pod něj a připadal si rázem ne jako v Evropě, ale jako v srdci tropického ostrova.
Jakmile jste popojeli kousek dál, už se před Vámi otevřela krajina typická pro Jižní Francii: vinice, na začátku června tmavozelené, cesty roubené vzrostlými platany, typické kamenné vesnicky, kde chlapíci na návsi hrají boules neboli petangue, tu žluté pole tu fialové, zkrátka barvy všecky. Na horizontu se pak zvedají zelené kopce, v popředí dominanta okolí – Le rocher des vierges neboli Skála panen, kde se dříve odehrávaly nejrůznější pohanské rituály. Tady jsme zažili nezapomenutelný piknik při západu slunce za doprovodu živé kytary Phillippa Corniera, kytaristy světového formátu, a našich dvou muzikantů – Hlučných sousedů, kteří paradoxně nejsou vůbec hluční. Odtud byl strhující rozhled do okolí, bylo videt i moře vzdálené 30 minut cesty autem. Písčité pláže byly ještě prázdné, zato mušliček všeho druhu tam bylo požehnaně.
Tak toto byl náš svět, do kterého jsme se na 14 dní ponořili. Neměli jsme ani potřebu vidět turisticky hojně navštěvované skvosty staré římské kultury - Pont du Gard, Arles, Nimes a tak, pohybovali jsme se stále pouhých třicet kilometrů kolem naší milé vesnice. Leckomu to přijde jako hřích nenavštívit tato proslulá místa, ale my jsme se velmi rychle zařadili do vláčného tempa místních obyvatel a na návštěvu těchto míst prostě nezbyl čas... Navíc jsme využívali toho, že jsme se díky našim přátelům Nizouchy a Patricka dostali na místa, které nejsou v žádných turistických průvodcích. Naši milí hostitelé spoluutvářeli po celou dobu tu pravou atmosféru tohoto místa a všechny nabíjeli neuvěřitelně pozitivní energií.
Každý večer někdo z naší party uvařil a pak se společně po francouzsku, to znamená pomalu a nejlépe v jedenáct v noci, večeřelo na zahradě. Před večeří většinou probíhal náš soukromý turnaj v pétangue ve vsi. Vyzbrojeni kanystrem vína a dobrou náladou, odcházeli jsme téměř každý večer na plácek speciálně určený pro tuto činnost. Na konci pobytu jsme se i přihlásili do místního turnaje. No, příště to bude lepší, místní machři nás opravdu rozdrtili. Potřebovali bychom zkrátka delší pobyt. Za tu srandu to ale stálo.
Po večeři se většinou začalo jamovat, hrálo se na všechno možné, byli jsme celkem dost vybaveni, no na výtvarníky to nebylo špatné – samozřejmě krásný hlas Celine a kytara s akordeonem Jirky se nepočítá, ti byli jasní. Pak se ale vylouplo jembe Tomáše Hřivnáče, baskytara, další kytara, Ivanovo oblíbené vajíčko, tenor Daniela Krejbicha a Richard s jeho šlágrem Lásko, vole! a další šamanské bubny Patricka. Ten nás překvapil, když se svým francouzským přízvukem a hlasem jako zvon začal zpívat Macejko ko ko ko a celý večírek se strhnul v neuvěřitelnou přehlídkou nejrůznějších tanečních kreací. Do toho si hrál Míra Pošvic na číšníka, takže na suchu jsme rozhodně nebyli, dokonce servíroval i do postele. Ráno jsme pak vzali dvě kola, která jsme měli k dispozici a jeli jsme se vykoupat do naší milé řeky Herault.
Už svítalo, když jsme projížděli alejí platanů, mezi vinicemi, úzkými uličkami Canet, až jsme dojeli na ono místo, které tvořilo celých čtrnáct dní součást naší inspirace. Životadárná řeka s kamínkovou pláží, kde jste zakopávali o miliony let staré zkameněliny, byla v ranním světle úchvatná. Slyšeli jste jen žabí rodinky, které se domlouvaly z jednoho břehu na druhý. Sametová voda se postarala o to, ze jste se probrali a byli po celý den čerství tak, že kdyby jste uměli malovat, ihned byste se do toho pustili. Stejně tak to udělali naši malíři. To všechno byly zážitky, které zákonitě ovlivnily tvorbu jak malířů, tak muzikantů. I pan galerista, „capitain“ Lipina se zpomalil a přizpůsobil se zdejšímu tempu. Antonín Sládek by z něj měl radost.
Nutno podotknout, že během těchto uměleckých workshopů nejde o to, aby pak malíř začal malovat nějakou určitou krajinu a nedej bože křečovitě měnil své téma a styl. Jde o to pobýt nějakou dobu na jednom místě společně s dalšími umělci a konfrontovat tak své zážitky a ideje s prostředím, ve kterém je a také s ostatními lidmi, kteří jsou součástí těch jeho prožitků. A každý si pak z toho vezme to, co je jemu srdci nejbližší. Ať je to žena, levandulové pole, kámen na pláži nebo bistro v Canet. I to, že výtvarníci malují na stejném místě je pro leckteré úplně nový způsob nahlížení na sebe sama. Jako organizátor musím všechny pochválit, malíři i muzikanti byli moc šikovní a pracovití, někdy jsme měli velký problém je vůbec vytáhnout někam ven. Celé čtrnáctidenní snažení vyústilo ve slavnostní vernisáž přímo v Centre Nyama, která měla u místních obyvatel i v regionálních médiích velký ohlas. Přímo v den vernisáže jsme měli hodinový živý vstup v místním rádiu, kde jsme představovali celý projekt a kde si živě zahráli i Hluční Sousedé (www.hlucnisousede.cz).
Monika Lipinová, organizátorka projektu
