Miroslav Jiránek: Z Konstanz od Bodamského jezera
Jenom rychlé ubíhání vln kolem lodního trupu prozrazovalo, že se trajekt pohybuje. Nad Bodamským jezerem ležela hustá ranní mlha, my seděli na horní palubě a v tom téměř slavnostním bílém světě, zbaveném času a orientačních bodů, vnímali pouze chvění lodi. Někde v mlze za námi, v místech, kde Rýn opouští Bodamské jezero na své cestě k Severnímu moři, leží město Konstanz. Zdráhám se použít český název, zdá se mi nepatřičně pochmurný pro pojmenování tak příjemného místa. Ostatně ani nevím, jak stará římská Osada Constantia ke svému českému názvu přišla. Naše malá skupinka malířů pobývala v hotýlku Waldhaus-Jakob na břehu jezera něco přes týden a užívala si téměř lázeňskou atmosféru, která u jezera panuje. Měli jsme vynikající průvodce po místních pamětihodnostech a restauracích – Jaromíru a Ottokara Kirstein, kteří byli také hlavními iniciátory a organizátory našeho tamního pobytu. Jednalo se o pobyt tvůrčí, takže jsme ohrožovali hotýlek cákanci barev. Nejexpresivnější malíři, Boris a Maroš, si našli své pracovní místo v přístřešku pro nářadí a kola, škody na hotelu tak byly minimální. Asi 300 km od nás, ve švýcarských Alpách nedaleko Ženevského jezera, zároveň tvořila další výtvarná skupina. Výsledky práce jsme na závěr vystavili společně ve výstavní síni místní radnice a vernisáž oslavili v restauraci u přístavu, někteří i tancem.
Po celou dobu našeho pobytu na nás zblízka dohlížely místní vrány, které si už našly cestu k lidem. Na rozdíl od vran českých, které ještě nenásledovaly své příbuzné havrany, kavky, sojky a straky. Dá se ale očekávat, že se brzy nějak doví od svých bodamských sestřenic, že s lidmi je docela zábava, objeví se v českých parcích a lidi si je konečně přestanou plést s havrany.
