Výstava Bohumila Eliáše ml. i st., kterou Galerie La Femme pořádala v Táboře. Obrazy a skleněné objekty.
Dva Eliášové
(Text Mgr. Ivo Křen, kurátor sbírky skla Východočeského muzea v Pardubicích)
Bohumil Eliáš st. (1937 -2005) byl v kontextu české scény ateliérového skla 20. století jednou z nejvýraznějších postav, tvůrcem, který se svou mnohotvárnou originální tvorbou zapsal i do světového kontextu moderní umělecké sklářské tvorby jako nezaměnitelný autor a vážená umělecká osobnost.
Eliášův přirozený umělecký talent se rozvíjel studiem na SUPŠ sklářské v Železném Brodě, poté v letech 1957-1963 v ateliéru monumentální malby a skla prof. Josefa Kaplického na VŠ uměleckoprůmyslové v Praze. Zde měl čas rozvíjet své malířské vnímání a již od počátků dynamický styl práce s barvou, ale současně se vyhranilo i autorovo zaměření ke sklu. Do budoucna toto vzájemné propojení výtvarných oblastí určilo nastálo podstatu Eliášovy umělecké tvorby.
Zásadním mezníkem pro vývoj jeho sklářské tvorby byl rok 1975. Pro realizaci oken do gotického kostela Panny Marie použil jako první princip horizontálního vrstvení tvarů vyřezávaných z plochého skla. Tento výjimečně efektní způsob práce se sklem následně uplatnil v řadě monumentálních realizací v architektuře. Zároveň se vrstvení desek skla stalo i jednou z hlavních poloh jeho privátní tvorby volných skleněných plastik. Nejprve byly založeny na hře plastických tvarů, modelovaných tříštivými lomy světla na hranách. Od počátku 90. let však začal uplatňovat na jednotlivých vrstvách malbu pro vytvoření efektu iluze hlubokých vnitřních prostorů ve hmotě bloku. Tvary redukoval na jednoduché válce či hranoly upravované broušením. Vznikly tak jakési stély, monumentální ve své mlčenlivé strohosti.
Malířské cítění tvořilo jednotící základ Eliášovy umělecké osobnosti a proto se paralelně vedle tvorby ze skla pohyboval i v poloze malířské. Až do poloviny 80. let měly obě polohy své specifické a odlišné výrazy. Obě výtvarné cesty se prolnuly do nové formy v roce 1985, kdy se mu naskytla příležitost uplatnit svou dramatickou malbu na vyfouknuté duté tvary. Začaly vznikat práce, využívající pro malbu prostorovou formu skleněného tvaru a uplatňující i jeho specifické světelné vlastnosti. Tato díla znamenala pro Eliáše konečné spojení malířské polohy se skleněnou plastikou.
Výchozím bodem Eliášových malovaných skleněných objektů - obrazů byly od 90. let ohýbané a reliéfně tvarované desky plochého skla. Skleněný tvar se stal nositelem malovaných kompozic, využívajících veškerou mnohotvárnost autorova originálního projevu. Sklo umožnilo malbě obejmout prostor, vneslo do ní magickou světelnou hru lazur a trojrozměrné rozvinutí do imaginativních prostorů mimo realitu objektu samého.
Umělecká tvorba Bohumila Eliáše byla od svých počátků živelnou erupcí potřeby tvořit. Nehledal nové formy pro pouhé ozvláštnění své tvorby. Volil nezvyklé postupy a spojení intuitivně, proto, že je cítil jako nutnost pro naplnění své myšlenky. Užíval si naplno expresivní barevnosti a tvarové rozmanitosti.
Autorova více než čtyřicetiletá a nesmírně plodná umělecká dráha se uzavřela náhle, v momentu, kdy začínal se svým pověstným výbušným opojením z tvoření rozvíjet nové podoby své tvorby, formoval další odlišný výraz ve skle i v malbě. Jeho plastiky a obrazy zůstanou ve sbírkách desítek našich i zahraničních, veřejných i soukromých sbírek uchovány jako díla výjimečně invenčního a solitérního umělce světového formátu.
Bohumil Eliáš ml. (1980) zaměřil svůj výtvarný zájem také ke sklu. Na rozdíl od otce však po absolutoriu SUPŠ sklářské v Kamenickém Šenově zvolil studium v ateliéru figurálního sochařství Jana Hendrycha na pražské Akademii výtvarných umění, které ukončil v roce 2007. Svou tvorbu nyní rozvíjí v malbě, v podobě plastik ze skla taveného do formy, ale i z malovaných a lepených desek plochého skla. Některá díla realizuje také v bronzu či v jiných sochařských materiálech. V této mnohosti poloh navazuje na charakter velkorysého tvůrčího rozmachu svého otce. Volí však jinou cestu, oproštěnou od expresivní barevnosti, složitosti prolínajících se plánů a především zbavenou dějovosti příběhů. Neznamená to nic ve smyslu menší citlivosti, jenom je zaměřena odlišným směrem. Dramatické děje „divadla světa“ nahrazují hry s kompozicí tvarů, detailů a fragmentů věcí.
Práce Bohumila Eliáše ml. z malovaného vrstveného skla se nejčastěji zaměřují k architektonicky pojaté konstrukci liniových struktur a pevných tvarů. V uzavřených tvarech vytváří chvějivé subtilní kompozice. Zkušenosti z oblasti volné figurální tvorby v sádře a bronzu a sochařské vnímání forem se uplatňují v plastikách z taveného skla. Jejich podoba má kořeny v sochařsky znovuobjevovaných skutečnostech. Často jsou inspiračním zdrojem fragmenty původních celků dávných architektur, které jsou zasazené do výtvarného kontextu. V tomto smyslu je zjevné například zaujetí tématem mostu či okna ve vizuálním okouzlení samotnou harmonií tvarů, ale i v hlubších významových kontextech. Monochromní hmota skla je měkce modelována pronikajícím světlem a dává plastikám nádech mlčenlivé tajemnosti.
Autor je ale mnohdy zaujat i svébytnou skulpturální kvalitou jen minimálního detailu
bez komplikovaných významových souvislostí. Destruované strojní součástky, odpadové zbytky materiálů z výroby či citace tvarů stavebních článků a konstrukcí, někdy i v kontrastním materiálovém provedení, jsou včleněny do výrazu monumentálního celku. Záměrná torzovitost provokuje k představám o původní celistvosti.
K osobitému stylovému purismu či strohé přísnosti výrazu skla má blízko autorova malířská tvorba. Eliášovy obrazy tématicky vycházejí z podobných prvků, jaké se objevují i ve skle. Plochu obrazu často člení geometrickými útvary, vycházejícími z torzálních fragmentů nejrůznějších reálií – železných traverz či bizarních struktur vysekávaných plechů. Tyto motivy mnohdy rytmicky opakuje do oproštěných abstraktních kompozic, které vstupují do imaginativního volného prostoru bez konkrétního ukotvení významového děje. Charakteristická pro autorovu malbu je podobně jako u skla redukovaná barevnost.
Bohumil Eliáš mladší patří mezi nadějné a pracovité autory nejmladší generace českých umělců – sklářů. Jeho vnímání věcí dává předpoklady postupného vytvoření vlastní autentické výrazové polohy a úspěšného pokračování v tvůrčí cestě slavného otce.
