Dne 3. dubna 2012 zahájila Michaela Jílková a Kateřina Pavlíková
Miroslav Táborský pro výroční katalog DÚ:
Když jsem se poprvé v galerii La Femme setkal s pojmem „domácí úkol“, přiznávám, pousmál jsem se. Když jsem pak viděl, jak skvělá společnost výtvarníků se do úkolu pustila a jaká výstava z toho byla, smích mě přešel. Výtvarníky vnímám, doufám, že prominou, trochu jako samorostlé solitéry, kteří někde v tichu ateliéru „zápasí“ se svou múzou a fantazií. A oni se nechají zaúkolovat! Pak jsem si uvědomil, že my herci vlastně dostáváme úkoly stále a že je to pro nás i pohodlné. Ukážou nám cíl a my vyrazíme. To třeba režiséři a dramaturgové prožívají pravidelně muka před plnými knihovnami a lámou si hlavu, co příště hrát. Výtvarník bez úkolu stojí v horším místě, než je to před knihovnou. Kolem něho je celý svět a může vyrazit kamkoli. Ale rozhodnout se kam, z toho asi často bolí hlava. A tak si dovedu představit, že se někdy hodí, když třeba pan Lipina řekne, jde se TUDY! A na téhle cestě bylo v tomto případě divadlo. Pro nás herce je představení nejcennější NĚČÍM, co se ten který večer odehrává mezi námi a diváky. Ale ono právě TOHLE nejde zachytit, podržet. Lze pořídit třeba televizní záznam představení. Zachytí skoro vše, ale právě to NĚCO ne. A právě TO musí logicky lákat umělce k zachycení. Přidají k tomu samozřejmě svůj názor, dojem, pocit, ale dokážou zachytit a tím uchovat TO, co se nám hercům zdá nezachytitelné. Takový je můj dojem z prací, které jsem viděl a v některých případech mohl porovnat se skutečností. A tak se zase nad domácím úkolem usmívám. Ale to už je jiný úsměv. Ten prý mám vždycky, když se dívám na něco, co se mi líbí.
